Bílý den
Bílý den
Táňa Fischerová
Mnohokrát jsem o něm mluvila i psala, zdálo by se , že o člověku s postižením fyzickým i mentálním muselo přece být všechno řečeno když jeho možnosti jsou omezené. A přesto naše vzájemná překvapení a objevování nových souvislostí nikdy nekončí. Náš společný svět je polem dalších a dalších objevů. Znovu a znovu bývám ohromená tím, co moje koktavé dítě vlastně ví.
Ale především: i já se stále měním a spolu s hledáním jeho identity hledám i tu svou. Uvědomila jsem si například teprve teď, že on tu není náhodou. Představuji si podle spisovatele Maurice Maeterlincka místo, kde si duše vybírají, kam a komu se chtějí narodit. Než přijdou na svět, touží být lepší a pak si vybírají podmínky které jim k tomu mohou pomoci.
Kryštof si zřejmě vybral mne. Potřeboval mě pro svůj vývoj.
Ale to znamená nekonečnou odpovědnost. Mnohem větší, než jsem až dosud tušila. Věděla jsem, že máme na starosti svoje děti. Aby se nezranily, aby se učily. Ale já jsem odpovědná za tu duši. Aby prošla zemskou školou a sama se naučila odpovědnosti.
Takže – můj úkol je mnohem větší.
Jenomže – co když je to naopak? Co když nevychovávám já jeho, ale on mne? Co když naše děti přicházejí, abychom byli lepší my? Nebo vychováváme sebe navzájem? Možná. Pravdou je, že mnoho našich dialogů, mnoho jeho replik mě přivádí k úžasu.
O jeho slovech přemýšlím jednak proto, že na nich trvá s dojemnou tvrdohlavostí, ale i proto, že už dávno ho beru vážně.
Můj syn už přes rok navštěvuje školu a už dříve jsme spolu počítali. S drobnými výpadky počítá do sta. Ovšem, jakmile mu položím otázku kolik je jedna a jedna, zarazí se, chvíli přemýšlí a pak odpoví – tři.
„Prosím tě, podívej: máš jeden prst, tady je druhý, vidíš?“
„Jo.“
„No tak počítej: Jeden, dva …“
„Tři,“dodá Kryštof.
Protože na tom trvá celkem zásadně, víme už, co nikdy jiný netuší. Jedna a jedna jsou tři.
Není ale zcela vyloučeno, že to dělá schválně. Koho z nás by bavilo být neustále zkoušen? Neustále ho nutíme, aby nám podával důkazy, co jsme ho naučili.
Kolik je jeda a jedna? Jak se jmenuješ? Kolik je měsíců v roce? Co je to za skladbu? Stále nám musí dokazovat, jak jsme dobří, a tak se nadechne, usměje se a odpoví. Tři.
Nejen pro tyto otázky, ale i z jiných důvodů tenhle človíček nemá život tak úplně snadný. Téměř nic mu v životě nejde snadno a přece se strašně rád směje. Směje se sobě i nám, směje se často a rád. Směje se i tomu, co není k smíchu.
Koupeme se a vana je kluzká. Nejtěžší okamžik je vždycky dostat ho z vany ven. Musím za ním do vany, jeho vlhké tělo se smýká, zápasíme dva mokří klauni, hrozí nám pád a on se řehtá. „Teď se sakra nesměj a pomáhej mi, nebo se přerazíme.“ Na chvíli zvážní a pomáhá. Pak mě opatrně pohladí po ruce: „Sranda musí bejt.“ A dodá: „Při dobrý náladě.“
„Máš hezkej den?“
„Mám,“ říká a stále mě hladí, aby ze mne vyhladil ten zvýšený tón.
Sranda musí bejt, i když je smutno. Právě on většinou u nás doma udržuje dobrou náladu. Když my klesáme, on nás drží. Ale stejně jako se umí smát, umí i plakat. …
A jeden dialog spolu vedeme po celou tu dobu, co žijeme vedle sebe. Co se naučil trochu mluvit, odehrává se každou noc před spaním stejný rozhovor. Noc neměl nikdy rád a já vlastně nevím proč, protože spí klidně a nemá důvod se noci bát.
Přesto od ranního probuzení počítá vteřiny i minuty dne, v poledne se zlobí, že už je poledne, odpoledne se ujišťuje, zda je teprve odpoledne a jeho rozhořčení vrcholí s příchodem tmy.
„Zase je večer, to je hrozný, zase je jeden den pryč!“ vzteká se. Je noc, oba už ležíme posteli a já zhasínám. Z jeho postele se ozývají zvuky nelibosti.
„Spi už, je čas na spaní.“
„Zase?“
„Zase.“
„Vždycky se zkazí počasí,“ zlobí se.
„Ne, je krásně, jenom je tma, je noc.“
„A přijde ráno?“ ptá se neměně patnáct let.
„To víš, že přijde. Co svět světem stojí; je to ta jediná skutečná jistota. Přijde ráno.“
„A bude bílej den?“
„Ano, bude den.“
Ráno se probudí a okamžitě se začne usmívat. „Maminko, je bílej den.“
Proč Kryštof nemá rád noc? Proč nazval sám od sebe den bílým dnem? Nikdy jsem ho něco takového neučila. Proč se raduje z každé vteřiny toho světla, o kterém nějak odněkud ví, že je vzácné a je tu jen na chvíli? Odkud ví, jak vzácné jsou okamžiky , které jsme dostali k životu?
Není vlastně on ten, kdo si mne přišel vychovat?
A máme společnou šanci.
Bílý den.
(Bílý den a jiné povídky)
Poslední slovo patří mně: